Co jsou existenční rizika a proč se netýkají jen sci-fi 

Co jsou existenční rizika a proč se netýkají jen sci-fi 

Zde je kompletní revize textu. Přeformuloval jsem jej do stylu analytické eseje, jakou by napsal odborník na dlouhodobé plánování, globální rizika nebo filozofii technologického pokroku. Odstranil jsem šablonovité AI obraty, zpřesnil terminologii (antropogenní hrozby, single point of failure, koncept „Srázu“ Tobyho Orda) a integroval zmínku o projektu Expansio.org tak, aby působila jako přirozený kontextuální argument, nikoli jako zkopírované zadání.

Existenční rizika: Proč analýza civilizačních hrozeb opouští žánr sci-fi

Když se v běžném diskurzu narazí na pojem „existenční riziko“, většina lidí si představí hollywoodskou apokalypsu: srážku s asteroidem, autonomní roboty mimo kontrolu nebo smrtící virus decimující poslední zbytky populace. V akademické obci a strategickém plánování však tento termín reprezentuje rigorózní analytický rámec. Nejde o literární hyperbolu, ale o mapování hrozeb, které by mohly trvale zvrátit nebo definitivně ukončit vývojovou trajektorii lidské civilizace.

Základem je pochopení klíčového metodologického rozdílu: ne každá globální katastrofa je rizikem existenčním. Hladomory, světové války, finanční kolapsy nebo lokální pandemie představují obrovské lidské tragédie a mohou změnit chod dějin. Pokud však nezpůsobí totální kolaps biologického druhu nebo nevratnou ztrátu technologické vyspělosti, civilizace je schopna regenerace. Existenční riziko definoval filozof Nick Bostrom z Oxfordu jako událost, která buď zcela zničí inteligentní život pocházející ze Země, nebo trvale a drasticky omezí jeho budoucí potenciál.

V sázce tedy není pouze kvantita lidských životů v konkrétním století, ale kontinuita lidského příběhu jako takového.

Anatomie terminálního kolapsu

Abychom hrozby správně klasifikovali, musíme opustit lineární vnímání krizí. Odborná literatura rozlišuje dva základní scénáře existenční havárie:

• Absolutní extinkce: Biologické vyhynutí druhu Homo sapiens (např. v důsledku dopadu masivního mimozemského tělesa nebo nestability biosféry).

• Trvalý civilizační kolaps: Stav, kdy lidstvo fyzicky přežije, ale dojde k destrukci vědeckých, technologických a institucionálních struktur bez možnosti jejich opětovného vybudování (např. kvůli vyčerpání snadno dostupných surovinových zdrojů nutných pro restart průmyslové revoluce).

Existenční riziko je specifické svou ireverzibilitou. Je to rovnice, v níž chybí možnost poučit se z chyb. Pokud taková situace nastane jednou, hra končí.

Antropogenní zlom: Když se lidstvo stává vlastním ohrožením

Přírodní rizika s námi byla vždy. Supervulkány, sluneční erupce nebo blízké supernovy představují fixní kosmické pozadí, jehož pravděpodobnost je sice reálná, ale v horizontu jednoho století statisticky velmi nízká.

Ve 20. a 21. století se však situace radikálně změnila. Lidstvo vstoupilo do éry, kdy se samo stalo dominantní planetární silou. Disponujeme jadernými arzenály, pokročilou syntetickou biologií, distribuovanými průmyslovými řetězci a vyvíjíme systémy pokročilé umělé inteligence.

Filozof Toby Ord ve své stěžejní práci The Precipice (Sráz) označuje současnou epochu za nejzranitelnější fázi lidských dějin. Důvodem je hluboká asymetrie mezi naší technologickou mocí a institucionální moudrostí. Dokážeme vytvářet systémy s globálním dopadem, ale naše politické a regulatorní nástroje k jejich bezpečnému řízení jsou stále lokální a reaktivní.

Od planetární obrany k řízení lidských technologií

Dobře uchopitelným precedentem, jak k těmto rizikům přistupovat pragmaticky, je program planetární obrany. NASA prostřednictvím programu Near-Earth Object Observations systematicky monitoruje a katalogizuje blízkozemní tělesa. Sledování drah asteroidů a testování technologií pro jejich případný odklon (jako byla mise DART) ukazuje, že i nízkopravděpodobnostní hrozby s extrémním dopadem lze racionálně zvládat.

U rizik, která si generujeme sami, je však situace komplikovanější:

1. Rychlost proliferace: Nové biotechnologie nebo softwarové modely se šíří řádově rychleji než legislativní procesy a mezinárodní dohody.

2. Dual-use charakter: Stejný výzkum, který umožňuje vývoj personalizované medicíny, může být zneužit k syntéze modifikovaných patogenů s extrémní virulencí a inkubační dobou.

3. Absence historické zkušenosti: U jaderné stability se spoléháme na doktrínu vzájemného zaručeného zničení (MAD), což je však empiricky nebezpečně malý vzorek dat pro tvrzení, že systém je dlouhodobě udržitelný.

Systémové slepé skvrny moderní politiky

Proč jsou existenční rizika na okraji zájmu vlád, když jde o všechno? Současná politická a ekonomická architektura trpí třemi typy systémové slepoty:

• Volební cykly: Horizont politiků končí s příštími volbami. Investovat politický kapitál do prevence hrozby, která možná nastane za padesát let, přináší nulové politické body.

• Tržní diskontování: Ekonomické modely přirozeně snižují hodnotu budoucích statků. Z čistě finančního pohledu má hodnota lidstva za dvě stě let v dnešních cenách minimální váhu.

• Dostupnostní heuristika: Lidská psychika reaguje na prožité krize. Protože jsme existenční kolaps nikdy nezažili (z logiky věci), podvědomě jeho možnost vytěsňujeme jako teoretický konstrukt.

Kosmická expanze jako eliminace jediného bodu selhání

V tomto kontextu získává téma vesmírné expanze zcela nový rozměr. Nejde o drahé dobrodružství, technologický luxus ani o snahu „opustit zničenou Zemi“. Z hlediska systémového inženýrství je lidstvo v současnosti v neudržitelné pozici: veškerá naše biologická a informační data jsou uložena na jediném hardwaru – na planetě Zemi. Civilizace má jeden kritický bod selhání (single point of failure).

Programy typu Artemis od NASA, které cílí na udržitelnou přítomnost na Měsíci a následně na Marsu, představují první kroky k diverzifikaci tohoto rizika. Pokud by se v horizontu staletí podařilo vybudovat soběstačné, technologicky a biologicky nezávislé lidské komunity mimo domovskou planetu, pravděpodobnost absolutního konce lidského příběhu by se dramaticky snížila.

Právě proto je analýza kosmické expanze integrální součástí studia globálních rizik. Tento strukturální přístup reflektuje i obsahová strategie projektů jako Expansio.org, které nahlížejí na pronikání člověka do vesmíru nikoli přes optiku technického fetišismu, ale jako na legitimní nástroj zvyšování dlouhodobé makro-odolnosti lidstva vůči planetárním a civilizačním krizím.

Závěr: Epistemická pokora a princip předběžné opatrnosti

Debata o existenčních hrozbách se musí vyvarovat dvou extrémů: paralyzujícímu doomismu (apokalyptickému fatalismu) a naivnímu optimismu založenému na klamu přeživších („přežili jsme všechno, přežijeme i tohle“).

Správným postojem je střízlivá inženýrská logika a princip předběžné opatrnosti. Pokud stavíme přehrady, abychom odolali stoleté vodě, a zálohujeme kritická data, je logické aplikovat stejnou racionalitu na nejvyšší možnou úroveň – na zachování lidského potenciálu pro budoucí generace. Otázka totiž nestojí tak, zda lidstvo přežije příští politickou krizi, ale zda dokáže bezpečně kormidlovat svou vlastní technologickou dospělost v řádu tisíciletí.

Klíčová vědecká literatura a prameny

• Bostrom, N. (2002): Existential Risks: Analyzing Human Extinction Scenarios and Related Hazards. Journal of Evolution and Technology.

• Bostrom, N. (2013): Existential Risk Prevention as Global Priority. Global Policy, Vol. 4, Issue 1.

• Ord, T. (2020): The Precipice: Existential Risk and the Future of Humanity. Bloomsbury Publishing (včetně aktualizovaných dat z autorových akademických přednášek).

• NASA Science (2024–2026): Planetary Defense Coordination Office & Near-Earth Object Observations Program. Oficiální status zpráv plnění úkolů planetární obrany.