Jak dostat do vesmíru stanici, která se nevejde do rakety
V Langleyho vesmírném centru najdete jednu fotografii z roku 1962, na které tehdejší šéf NASA James Webb pod něčím, co vypadá jako obří nafouknutá pneumatika. I když to tak nevypadá, šlo skutečně o objekt pevně spjatý s vesmírným výzkumem: „duše“ byla prototyp vesmírné stanice ve tvaru kola, které by se na oběžné dráze otáčelo a vytvářelo tak „umělou gravitaci“.
NASA o podobné technologii v 60. letech vážně uvažovala, ovšem program Apollo tuto cestu podle něj prakticky uzavřel. Dnes se k ní vracejí soukromé firmy a mají k dispozici materiály, které inženýři v 60. letech neměli.
Co beztíže dělá s tělem
Nafukovací stanice souvisí s jedním vážným problémem kosmického výzkumu: ve stavu beztíže se nám příliš nedaří. Lidem v něm ochabují svaly a slábnou kosti. Astronauti mívají potíže se zrakem, chudokrevnost a krevní sraženiny a mnohé trápí kosmická nemoc, nevolnost podobná té z jízdy autem. Aby účinky beztíže na organismus zmírnili, musejí každý den několik hodin cvičit. Zvířata žijící ve velmi slabé gravitaci nebo v beztíži onemocní osteoporózou, mívají potíže s očima a ledvinami a hůř se rozmnožují.
Důvodů je ještě více, nemá smysl do nich zabíhat podrobněji. Ale právě proto už průkopníci kosmonautiky byli přesvědčeni, že se osídlení sluneční soustavy bez umělé gravitace na obíhajících stanicích neobejde. Tuto myšlenku popsal již v roce 1929 slovinský průkopník kosmonautiky Herman Potočnik v knize Problém cestování vesmírem. Werner von Braun pokládal otáčející se stanice ve tvaru kola za stejně jisté jako to, že „ráno vyjde Slunce“. Lidé by bydleli v obvodovém prstenci kola. Podlahou by jim byla jeho vnější stěna, k níž by je otáčení tisklo, a tento tlak by vnímali jako vlastní váhu.
Kolo se ovšem nesmí točit rychle. Astronauty by to mátlo podobně jako jízda na kolotoči. Při pomalém otáčení ale musí být velké, protože síla, kterou člověk vnímá jako tíhu, roste se vzdáleností od středu otáčení. Jeden z von Braunových návrhů počítal s kolem o průměru 75 metrů, tedy trojnásobku rozpětí křídel raketoplánu. Při pěti otáčkách za minutu, které se podle přehledu dosavadních studií považují pro astronauty za snesitelné, by v prstenci vznikla tíha přibližně stejná jako na Zemi. Zbývá vyřešit otázku, jak můžeme dostat 75metrové kolo na oběžnou dráhu.
Peníze odešly na Měsíc
Aby se vymanily z gravitační studny Země a dosáhly oběžné dráhy, jsou dnešní rakety štíhlé jako šíp. Největší, jaká kdy letěla do vesmíru, je Starship firmy SpaceX. Její horní stupeň, samotná loď, měří zhruba 50 metrů, většinu ale zabírají nádrže s palivem a motory. Náklad se veze v přední části lodi, v prostoru vysokém zhruba 22 metrů a o něco užším než celá loď, která má průměr devět metrů. Do tohoto prostoru by se vešla jen asi šestina objemu von Braunova kola.
Konstruktéři ISS problém obešli tak, že obytné moduly vynášeli po částech a skládali je až na oběžné dráze. Kosmické lodě do sebe buď jemně narazí v přesně určeném stykovém uzlu (anglicky rendezvous and docking), nebo je astronauti zachytí robotickou paží a připojí ke stanici (berthing) – objevil se třeba příměr, že jde o IKEU ve vesmíru.
Na stavbu ISS bylo potřeba přes 40 startů raket během několika let a k tomu další lety se zásobami a náhradními díly. Přesto na stanici obvykle žije jen sedm lidí. To je o málo víc než dvojnásobek posádky první vesmírné stanice vůbec, sovětského Saljutu 1 z roku 1971. Von Braun počítal s osmdesáti obyvateli. SpaceX sice starty výrazně zlevnila, je ovšem těžko si představit, že by se stavba po dílech v dohledné době rozrostla do takových rozměrů.
Stejnou otázku – jak jednoduše postavit na oběžné dráze co největší stanici – zkoumali v Langleyho výzkumném centru v letech 1959 až 1962. Na konferenci v roce 1959 vznikly dva návrhy takzvaných „jednodílných“ stanic, které by se na oběžné dráze nemusely skládat vůbec, nebo jen málo.
První počítal s velkými pneumatikami firmy Goodyear, které by se na oběžné dráze nafoukly do tvaru kola. Byly z měkkých materiálů, jako je pryž a nylon. Inženýry z Langley proto znepokojovalo, že by je mohly prorazit mikrometeority, drobná tělíska, která se vesmírem řítí velkou rychlostí. Pro posádku by to mohlo znamenat smrt.
Druhý návrh přišel od firmy North American Aviation. Navrhla řadu převážně tuhých šestiúhelníkových stanic. Výsledkem byl zhruba čtyři a půl metru velký prototyp ze šesti tuhých trubek spojených klouby. Při startu by byla stanice složená v raketě a na oběžné dráze by se sama rozložila. Tuhé obytné trubky by posádku chránily před mikrometeority lépe než pryžová pneumatika. Vnější prstenec spojovaly se středovým nábojem tři nafukovací trubky. Spoje s prstencem šlo při proražení uzavřít hermetickými dveřmi.
Podle tehdejších odhadů mohla každá z obou stanic vzniknout za 100 milionů dolarů (dnes částka odpovídá zhruba miliardě dolarů). V Langley nakonec převážil šestiúhelník pro 36 lidí. Pneumatika prohrála, protože tkaniny, které by ji před mikrometeority ochránily, ještě neexistovaly. Do vesmíru ale neletěl ani šestiúhelník.
V květnu 1961 zavázal prezident John F. Kennedy Spojené státy k přistání na Měsíci, ačkoli NASA původně plánovala Měsíc jen obletět. Program Apollo pak přitáhl peníze i pozornost vedení agentury a stanice s umělou gravitací ustoupily do pozadí. V roce 1963 už NASA místo otáčejícího se šestiúhelníku počítala se skromnějším projektem Manned Orbiting Research Laboratory (MORL). Šlo o stanici bez umělé gravitace pro čtyři lidi, kteří by na ní prováděli základní biomedicínské a technické pokusy. Vedení Langley udrželo projekt naživu do roku 1965 jen díky vytrvalému lobbování. Program, který měl navázat na Apollo, dostal nakonec 300 milionů dolarů (dnes 2,7 miliardy) místo požadovaných 1,5 miliardy.
První americká stanice Skylab odstartovala v roce 1973 na poslední raketě Saturn V. Byla určená pro tři lidi a krátké pobyty a neměla ani vlastní pohon. V potřebné výšce ji udržovaly lodě, které k ní vozily posádky. Po Apollu NASA přestala vyvíjet více programů souběžně, soustředila se na raketoplán a od stanic s posádkou upustila. Sovětský svaz se vzdal přistání na Měsíci a postavil stanice Saljut a později Mir. Svým pojetím měly mnohem blíž ke skromné MORL než k otáčejícím se kolům.
Stan v batohu
Soukromé firmy, které dnes (zatím na papíře) plánují vlastní orbitální stanice, narážejí na stejný problém jako inženýři v Langley. Zatímco my měříme nemovitosti na metry čtvereční, na stanicích ve stavu beztíže je lepším měřítkem pohodlí „volný prostor“ (tj. využitelný objem), protože astronauti využívají prostor ve všech třech rozměrech stejně. Na stanici s umělou gravitací mají „nahoře“ a „dole“ zase smysl jako na Zemi. A čím větší objem potřebují, tím obtížněji se tuhé moduly do rakety vejdou. Nafukovací stanice tento problém řeší elegantně. Rozdíl je podobný jako mezi sbaleným stanem v batohu a montovaným domem, který by někdo chtěl nacpat do tašky.
Nápad z Langley vložit do rakety nafukovací pneumatiku byl sice důmyslný, ale poněkud unáhlený. Materiály potřebné k jeho realizaci se objevily až o desítky let později. V roce 2016 přibyl k ISS malý nafukovací modul BEAM (Bigelow Expandable Activity Module). Vychází z programu TransHab, na kterém NASA pracovala v 90. letech, a jeho stěny tvoří vrstvy pevných ohebných tkanin, mimo jiné z vlákna Vectran. Při zkouškách odolával nárazům mikrometeoritů a úlomků kosmického smetí lépe než kovové moduly ISS. Hlavní obava inženýrů z Langley se tak ukázala jako řešitelná.
Žádná z dnešních ani plánovaných stanic se zatím nepřibližuje šesti tisícům krychlových metrů von Braunova kola. Přitom by kolo o průměru 75 metrů potřebovalo jen osm tun stlačeného vzduchu, aby se nafouklo a udrželo uvnitř tlak, při kterém se dá dýchat. Ze zhruba sta tun, které má Starship vynést, by zbylo 92 tun na konstrukci a vybavení.
Kolik by vážil samotný tkaninový plášť, záleží na tom, kde by stanice obíhala. TransHab navrhli pro nízkou oběžnou dráhu, kde je hodně kosmického smetí, a ochranné vrstvy proto tvořily asi 68 procent hmotnosti tkaniny. Na dráze s menším množstvím úlomků by stačilo výrazně méně (snad i méně než 20 procent). Angadh Nanjangud, který na Queen Mary University of London přednáší konstrukci kosmických lodí, spočítal, že tkaninový plášť kola o objemu 6 650 m³ ze stejných materiálů jako BEAM by v takovém případě mohl vážit jen 28 tun a složit se do 490 m³, tedy asi do poloviny nákladového prostoru Starshipu. (Opatrnější odhad pro nízkou dráhu s plnou ochranou dává zhruba 120 tun, tedy víc, než je nosnost Starship.)
Otáčející se stanici chce postavit například firma Vast. Zatím vyvíjí menší stanice Haven-1 a Haven-2 bez umělé gravitace a na rok 2035 plánuje stanici s umělou gravitací pro 40 lidí. Její obytná část má tvar dlouhé tyče, která se otáčí kolem svého středu jako dvoulistý ventilátor. Tíha proto roste od středu ke koncům a nejsilnější je jen na samých koncích tyče. Silnější tíhu by tak trvale mohla mít jen část posádky. U kola je tíha stejná po celém obvodu prstence.
Řada technických otázek stále zůstává otevřená, především co se týče pevnosti a tvaru vícevrstvých tkanin. Materiál, který má tvořit většinu stěn stanic BEAM i TransHab, byl zatím vyzkoušen jen v poměrně malých válcích, nanejvýš zhruba 8 metrů širokých. Zda vydrží síly vznikající v otáčejícím se prstenci o průměru 75 metrů, zatím nikdo nevyzkoušel – a jen simulacím v tomto případě věřit nelze.
Zdroje a další informace:
Angadh Nanjangud: Inflatable space stations. Works in Progress. Issue 21, Nov. 2025. Přečíst článek
Témata: NASA · Expanze · Technologie